K opravdovým přírodním pokladům Islandu určitě patří ryolitové hory nad kempem Landmannalaugar následované kaňonem řeky Markarfljót a posléze oázou zakrslých bříz v Þórsmörku.

Tato pozoruhodná místa leží na stezce nazvané Laugavegurinn, česky Cesta horkých pramenů. Stezka je asi 50km dlouhá a údajně náročná, jelikož si každoročně vyžádá oběti na lidských životech. Očekával jsem tedy technický horský terén s drsným počasím a ke standardní horské výbavě přidal další zateplovací termovrstvu, mačky a lano. Jaká byla realita?

V reálu je stezka Laugavegurinn nenáročný procházkový terén, kde si každý může vychutnávat úžasné výhledy bez jakýchkoli zvláštních fyzických či technických výkonů. Od začátku mi vrtalo hlavou - jak tady může někdo umřít?

Po prvním dni a několika rozhovorech začalo být vše jasné. Sebevražda je ten správný výraz. Pokud si někdo vyrazí jen v sandálkách a tričku a v baťůžku má pouze svačinu, je to hazard i v mnohem civilizovanějších místech. Podle toho, že se kolemjdoucí ptali na cestu, bylo jasné, že nemají ani mapu, natož pak GPS, natož pak představu, kde asi tak jsou a kam jdou.

Islandské počasí je vrtošivé a ve výškách přes tisíc metrů se krásný slunečný den může změnit na prudkým větrem hnaný ledový liják během necelé hodiny. Dohlednost je pak kolem deseti metrů a šance přežít něco takového v tričku bez orientačních pomůcek je nápodobná šanci toho, kdo náhle přepadl přes zábradlí Titaniku.