Tato část volá po troše abstraktních úvah. Nelze se jim dost dobře vyhnout, protože fotografie NENÍ ani zdaleka pouhou technickou záležitostí. Jakmile se začne hovořit o digitálních úpravách fotografií, můžeš se setkat se dvěma extrémy, o kterých je dobře předem vědět a mít v nich jasno, už proto, že se Ti může stát, že Tě někdo označí za autora umělotin, nepatřících do fotografie - takže:

UPRAVOVAT nebo NEUPRAVOVAT?

A tady jsou ty extrémy:

	zmanipulovat k nepoznání - jinak to nebude umění!
	ani nesahat - dobrý fotograf to nepotřebuje!

Nejpodstatnější je si z těchto extrémních názorů vybrat to, co Ti přinese nejvíce užitku.

Podívejme se tedy blíže na první extrém. Ve snaze udělat z obyčejného záběru mimořádný, vyjádřit nějakou silnou myšlenku, nebo být originální, se může autor vydat cestou totální manipulace, která je dnes díky pokročilé technice snazší, než za časů nůžek, lepidel a retušovacích barev. Touto cestou lze potlačit (až eliminovat) rušivé prvky záběru a naopak posílit (či dokonce vytvořit) prvky podpůrné.

To je velmi dobrá myšlenka, jen si dávej bedlivý pozor v případě, kdy chceš, aby Tvoje fotografie působila ještě stále dojmem fotografie, nikoli umělého výtvoru. Veškeré zásahy prováděj s maximálním citem a po každém jednotlivém kroku si ověřuj jeho NEVIDITELNOST. To je klíčové slovo - opravdu působí poněkud trapně, když je umělý zásah hned na první pohled vidět - ať už díky přehnanosti efektu, nebo chabé zručnosti "pachatele".

Výše uvedený fakt samozřejmě neplatí pro efekty, které staví právě na své viditelnosti - ale to už se dostáváme ke krajnímu bodu prvního extrému - stupeň manipulace je natolik vysoký, že začíná posilovat abstraktní složku fotografie a popírat původní obsah. Prvek abstrakce je rozhodně skvělou a často neoddělitelnou částí každého umění, ale musíš pamatovat na to, že správná abstrakce by měla nahrazovat informace za pocity, tedy posilovat emotivní účinek fotografie.

Podívej se na ilustraci procesu abstrakce v rámci jednoho záběru - O teorii, obrázky 1, 2 a 3. První v řadě je nepříjemně realistický, zobrazuje hlava-nehlava všechno, co se vlezlo do objektivu. Druhý můžeme nazvat cílenou úpravou prvního s významnějším podílem abstrakce. Nikoli aplikací nějakého speciálního efektu, ale pouhým výřezem. Třetí je abstrakce sama a téměř zcela ztrácí jakoukoli vypovídací schopnost.

To je tedy ten špatný příklad abstrakce, která vede k nicneříkajícímu obrázku. Druhé nebezpečí abstrakce je v tom, že ji každý může pochopit úplně jinak, takže v případě, že Ti jde o nějaké sdělení, je na místě maximální opatrnost.

Ještě zvaž i to, že část člověčí populace abstrakci buď zcela odmítne, nebo se vůbec nebude namáhat hledat Tvoji myšlenku.

Postupme ale k druhému extrému. Jeho pozitivní základ je platný pro nás pro všechny - vždycky se snaž udělat pro záběr maximum PŘED zmáčknutím spouště. Máš pocit, že by to chtělo filtr? Postav stativ na pečlivě vybrané místo a udělej dva záběry - z filterm i bez filtru. Je to snazší (a technicky čistší), než si pak dávat práci třeba s maskováním oblohy. Často může malá změna stanoviště odstranit rušivé elementy bez nutnosti problematické retuše. Když někoho portrétuješ, měj po ruce alespoň pudr - je to opět praktičtější, než se pak trápit s nepříjemnými odlesky (zejména na nose).

Na druhou stranu - docela trapně působí třeba prach, škrábance, vypálené pixely a jiné analogové nebo digitální "nečistoty" na finálním obrázku. Při troše zručnosti se dají vyretušovat za pár desítek vteřin. Například takové zahlazení drobných (či dočasných) pleťových vad Ti určitě zajistí vděčnost portrétované osoby.

Naprosté odmítání manipulací je nelogické - vžtyť ty nejhrubší manipulace probíhají ještě dříve, než je snímek na světě - zplacatění trojrozměrné reality, ořezání dynamiky světla, zkreslení optickými vadami objektivu a nekvalitou světlocitlivého elementu, rozdíly mezi vnímáním oka a objektivu, rozdílná spektrální citlivost různých materiálů a tak dále...

Má-li fotografie za něco stát, musí být v souladu s úmyslem svého tvůrce. Pokud Tě zaujala nádherně stříbrošedá kůra buku, ale - kdoví proč - vyšla příliš tmavá oproti tomu, jak si to pamatuješ, je plně v Tvé pravomoci přisvítit - můžeš se tam vrátit a použít blesk nebo reflektory - no a nebo můžeš spustit svoji PC bedýnku a nějaký ten manipulační prográmek a přisvítit si stávající snímek SW fintou. Obojí řešení vyžaduje určitou řemeslnou zručnost a technické vybavení.

Takže pojďme se na ty úpravy a manipulace (či snad zpracování) podívat prakticky.

Zdrojový soubor nechť má 3x16 bit RGB hloubku, jinak se daleko nedostaneš. Pokud máš tu smůlu, že Tvá kamera nebo Tvůj skener neumí dodat víc, než 3x8 bit RGB, alespoň výchozí soubor před započetím úprav překonvertuj na 3x16 bit. Pokud je to možné, zvol taktéž co nejširší barevný prostor a použij co nejvyšší rozlišení (nebo obrazovou kvalitu), jakou dokáže Tvůj přístroj dodat.

Proč pořád takové nároky na co nejvíc toho a maximum onoho? Není to zbytečné? Příkladem Ti můžou být konstruktéři provádějící výpočty při návrhu důležité konstrukce - mostu, věže nebo třeba jen malé tlakové nádoby. Aby tyto konstrukce spolehlivě a dlouhodobě pracovaly při NORMÁLNÍCH provozních podmínkách, jsou počítány, konstruovány a stavěny pro namáhání ŘÁDOVĚ vyšší, než jakému jsou vystaveny za provozních podmínek. Tvá obrazová data taktéž nutně potřebují co největší rezervu nad "normálními provozními parametry" aby odolaly kritickým zátěžovým zkouškám nutných úprav. Je sice fakt, že při selhání Tvých fotodat hrozí pouze fotokatastrofa a ne ztráty lidských životů, ale přece...

Úpravy musí být jemné a citlivé - je na Tobě, aby zvýraznily atmosféru záběru, aby šly žádaným směrem a nepůsobily násilným dojmem. Čím méně úprav, tím lépe. Čím šikovněji je provádíš, tím větší rozsah si můžeš dovolit.

V rámci úprav nezapomeň na retuš - smítek, škrábanců, drobných nežádoucích rušivých objektů (pro krajináře jsou hotovým neštěstím třeba sloupy a vedení). Digitály občas zanechávají podivné "vypálené pixely".

Vždycky se snaž udělat co nejvíce práce před záběrem samotným. Rozsáhlejší dodatečné úpravy mohou zlikvidovat přirozenou atmosféru scény a výtvor pak působí zmateným a umělým dojmem.

Taktéž se vyhni postupu "z nouze ctnost" - když to barevně nevyšlo, udělám to černobíle, když to tady není ostré, tak to rozmažu všude a podobně.

Nezapomeň do úprav zahrnout pečlivou volbu výřezu finální fotografie.

Můžu Ti potvrdit, že to chce čas a praxi, pár stovek zpracovaných fotografií, než Ti to začne jít lépe od ruky. Nediv se, když strávíš nad jednou fotkou hodiny, pak výsledek zahodíš a začneš znova, to je zcela normální situace.

Co je podstatné - původní ZDROJOVÝ soubor si určitě ulož v nedotčené podobě. Založ si dva adresáře - třeba Orig_foto a Uprav_foto a upravené soubory ukládej pod stejným názvem do toho druhého. Často se totiž stává, že člověk změní názor na provedené úpravy a pak je velmi vhodné, když se můžeš vrátit zpět ke zdrojovému souboru. Toto platí zejména pro digitály, kde nemůžeš zopakovat sken filmu.

Z téhož důvodu vřele doporučuji používat v případě digitálu formát raw (viz Kamera, část Digitální kamery).

Konkrétní a osvědčený postup základních úprav zdrojových obrazových dat najdeš v části Adobe Photoshop.

Kontakt pro všechny připomínky či dotazy k těmto stránkám: pošli E-mail